Mají chobotnice duši?

Linda Vlachova
Kutná Hora
Sdílet článek
Jedinečný pohled do života jednoho z nejzáhadnějších tvorů oceánu. Autorka představuje chobotnice jako jedinečné inteligentní osobnosti.

Umíte si představit, že se díváte na animovaný seriál, třeba Simpsonovi a vedle Vás se na něj ze svého mořského akvária nadšeně kouká chobotnice? Není to můj výmysl a i když věřím na vysokou inteligenci a schopnosti chobotnic, něco takového by mě určitě nenapadlo nebýt knížky “Mají chobotnice duši?” Dokonce jsem pak chvíli přemýšlela nad tím, kam přesně akvárium umístím a jak tuto novou skutečnost, že budeme mít chobotnici, budu doma komunikovat. 

Je pravdou, že kromě animovaných seriálů a filmů jsou v oblibě chobotnic také sportovní přenosy. To by mohlo hodně hrát do karet, proč si chobotnici pořídit, ale dodnes jsem se k tomuto kroku přeci jen nerozhoupala.

Jestli jste nadšenci přírody a chcete se dozvědět o neuvěřitelných schopnostech chobotnic, odpočinout si a podrobně se seznámit s chobotnicemi (a nejen s nimi), které v době, kdy autorka knihu psala, obývaly bostonské New England Aquarium, určitě vás knížka zaujme.

Autorka se rozhodla provést čtenáře svým osobním seznamováním s chobotnicemi od začátku a pro všechna fakta, která postupně zkoumá, přidává příklady a odkazy. Popisuje to, jaký to je pocit, když se Vás dotýkají chapadla. Jak chobotnice zkoumají lidskou kůži, vlastně ji ochutnávají chapadly. Nebo jak podle nálady mění barvu. Bílá znamená, že je chobotnice v klidu, červená, že prožívá vzrušení a při řešení nějakého problému projde velmi rychle několika zbarvenými reakcemi, podobně jako člověk, když se např. kouše do rtu.

A jaká je chobotnice na dotek? Slizká. Autorka se dostává i k povšechnému tvrzení, že vlastně svět pod hladinou je pořádně slizké místo. Má to své logické opodstatnění. 

Sliz pomáhá snižovat tření při pohybu pod vodou, chytat a pojídat potravu, udržovat si zdravou kůži, unikat před predátory..

Asi ze všech příkladů ohledně množství slizu vyhrává tzv. sliznatka, která žije na mořském dně a při své délce až 45 cm je schopna za několik minut vyprodukovat 20 litrů slizu. Takže je vlastně nepolapitelná. Vždycky vyklouzne. Když už je toho slizu ale moc i na ni, tak se jakoby “vysmrká” tím, že na konci ocasu udělá uzel, kterým projede svým tělem. Zajímavá je také svou stavbou těla, kdy sice má lebku, ale nemá páteř. Je to unikát.

Nicméně pojďme zpátky k chobotnicím. Sliz jim pomáhá prolézt úzkými prostory a dokonce chobotnicím pomáhá při jejich přesunech po souši. V knize je několikrát zmíněno, že je nutné akvárium s chobotnicí patřičně zabezpečit, protože sebemenší škvírka je dobrá příležitost pro únik. Ve volné přírodě se právě díky slizu může chobotnice ve vlhkých podnebích pohybovat po souši až 30 minut.

Každé chapadlo chobotnice je plně autonomní (rozhoduje se, aniž by bylo nutné zapojit mozek). Zajímavé také je, že inkoust chobotnic obsahuje dopamin, takže se může stát, že si takto chobotnice udržuje svou kořist např. oblíbené kraby omámené, než se do nich pustí.

Určitě jste už slyšeli o mimikrách, kdy chobotnice mění tvar a barvu. Chvilku tak pozorovatel může vidět proplouvající mraky, které jakoby naznačovaly, že se chobotnice pohybuje. Později spolu s autorkou vidíme proužky nebo puntíky v různých barvách. Další příklad mluví o Macrotritopus defilippi, atlantském druhu písečné chobotnice, která je v jednu chvíli platýsem, pak se změní na několik mořských jedovatých hadů, aby své vystoupení ukončila jako perutýn. Celé představení netrvá více než několik vteřin.

Další lahůdkou a zároveň potvrzením inteligence a schopností chobotnic je jejich zdokumentované nošení si s sebou skořápky kokosových ořechů jako přenosného úkrytu, do kterého se, kdykoliv je nějaké nebezpečí nablízku, zavře. Nebo nápadité řešení hlavolamů, ale to už se opravdu budete muset podívat do knížky.

Kniha je plná informací o vztazích mezi lidmi a zvířaty, osobních příběhů, které vypráví o zkušenostech zaměstnanců bostonského mořského akvária i samotné autorky a ilustruje tím, jak taková interakce může změnit vnímání světa. Autorka neváhá a popisuje také jiné živočichy obývající oceán a upozorňuje na jejich schopnosti. 

Věřím, že Vás tato recenze s příklady toho, co všechno se nejen v knize ale i samotném oceánu skrývá potěší stejně tak, jako mě a bude dalším impulzem po další zkoumání vodních světů.


Montgomery, S. (2015). The Soul of an Octopus: A Surprising Exploration into the Wonder of Consciousness. Atria Books. 

Montgomery, S. (2018). Mají chobotnice duši? Přeložil Š. Hejzlar. Nakladatelství Paseka.


131
2
Zapnout upozornění na nový článek